Za Sarou Daniusovou
Co se dělo v zákulisí Nobelovy ceny
Ukradený veletrh knih
Forum för poesi och prosa
Göteborg Book Fair
Literární festival v Göteborgu
Hluboký zvuk tuby
Tomas Tranströmer a Nobelova cena ve Švédském tisku
Nástroje pozornosti
Švédský král na oslavách 300. výročí narození Carla von Linného
Dvojí tvář švédských komunistů
22. září - švédský den černého zlata
Sunne je pohádkové a všechno je pravda
Výstava severského užitého umění v Göteborgu

Švédský král na oslavách 300. výročí narození Carla von Linného

V neděli 28. ledna 2007 byly ve Švédsku oficiálně zahájeny oslavy 300. výročí narození Carla von Linného. Tento světoznámý švédský botanik, lékař a vědec se proslavil hlavně tím, že pojmenoval kolem deseti tisíc druhů rostlin a přibližně stejně velký počet druhů živočichů. Tím udělal zásadní krok k založení moderní vědecké botanické a zoologické terminologie. Zavedení ustálené nomenklatury pro rostlinnou a živočišnou říši usnadnilo třídění a další studium všech přírodnin. Carl von Linné začal jako první na světě důsledně používat jména složená ze dvou slov: první jméno rodové označovalo příbuznost, druhé bylo vlastním jménem druhu. Osnovou systému je sled základních kategorií: říše, kmen, třída, řád, čeleď, rod a druh. Jednotlivé kategorie jsou vždy sobě nadřazené.

28. leden byl zvolen proto, že podle švédského kalendáře slaví v tento den „Karl” a „Karla” jmeniny. Zahajovací ceremonie se odehrála za účasti krále Carla XVI Gustafa a královny Silvie v Koncertní hale ve Växjö. Toto město leží v jižním Švédsku, v oblasti Smålandu, v krajině tisíců jezer a hlubokých lesů. Nedaleko najdeme i u nás známé sklárny Kosta, Boda a Orrefors. Ve Växjö chodil Linné v letech 1717–1727 do školy. Je zde také uchován nejstarší Linného rukopis z let 1725–1727.

Známý švédský zpěvák Ola Salo zkomponoval k příležitosti Jubilea symfonii Linnaeus Rex (Král Linné). Ta byla ve Växjö provedena za účasti pianisty Pera Tengstranda. Na zahájení oslav promluvil také poradce britského premiéra Tony Blaira pro vědecké otázky, profesor David King.

Oslavy potrvají po celý rok, k jejich vyvrcholení dojde v den Linného narozenin na dvou místech, v Råshultu a v Uppsale. V Råshultu, v jižním Smålandu, se Carl 23. května 1707 narodil jako syn luteránského pastora Nilse Ingemarssona a Christiny Brodersoniusové, jejíž otec byl farář ve Stenbrohultu. V Uppsale Linné žil po mnoho let, přednášel tu na univerzitě a pracoval na několika velmi důležitých dílech, která později vydal v Holandsku. Byla mezi nimi i proslulá Systema naturae (Soustava přírody), která tam vyšla díky ekonomické podpoře senátora v Leidenu v roce 1735.

Zakončení oslav bude 15. prosince v Jukkasjärvi ve švédském Laponsku. Toto místo leží asi 20 km severovýchodně od Kiruny a je známé například pro svůj ledový hotel.

Carl von Linné

Málokdo ví, jak syn pastora Nilse Ingemarssona přišel ke jménu Linné. Ve Švédsku panovala tradice, podle které si ten, kdo studoval na pastora, zvolil nové jméno. Pro vytvoření tohoto jména bylo obyčejně použito zlatinštění jména vsi nebo statku odkud rodina pocházela. Dva bratři z matčiny strany si vzali jméno Tiliander podle lipového stromu, který rostl na hranici jejich pozemku (lípa je latinsky Tilia). Když Nils Ingemarsson odcházel na studia, následoval příkladu svých strýců, ale zvolil švédské jméno před latinským (lípa je švédsky lind, ale tehdy linn). Aby jméno dělalo latinský dojem, vytvořil slovo Linnaeus.

V roce Linného narození vládl válkami zbídačenému Švédsku jeho jmenovec, král Carl XII, který právě v tomto roce započal jedno ze svých četných tažení, tentokrát do Ruska.

I v Råshultu se žilo chudě. Dva roky po tom, co se Carl narodil, převzal jeho otec faru po právě zemřelém tchánovi ve Stenbrohultu. Tam na rodinu čekal nejen daleko větší a lepší dům, ale na Nilse Ingemarsona, náruživého zahrádkáře, i možnost věnovat se své zálibě. První znalosti v oblasti botaniky Carl získal právě v krásné otcově zahradě. Měl čtyři sourozence, sestra Anna Maria se narodila roku 1710, Sophia Juliana 1714, bratr Samuel 1718 a nejmladší Emerentia roku 1723.

Carl se odebral do školy ve Växjö teprve v deseti letech, do té doby měl domácího učitele. Ve škole se moc dobře neučil. K velkému žalu rodičů se proto nedalo uvažovat o tom, že by mohl následovat otce v jeho povolání. Z hebrejštiny, řečtiny a teologie skoro propadal, v matematice a fyzice to bylo lepší, ovšem jeho zájem o přírodu byl neutuchající. Znal zpaměti mnoho latinských názvů rostlin.

V roce 1727 po absolvování gymnázia začal svá univerzitní studia na fakultě medicíny. Kratší dobu studoval v Lundu a pak pokračoval v Uppsale. Tam se seznámil s teologem a botanikem Olofem Celsiem. Profesor Celsius mu půjčoval knihy ze své rozsáhlé knihovny a oba muži se spřátelili. Spolu se vydali do Upplandu a začali sbírat rostliny, studovali zvěř a minerály.

Profesorem medicíny v Uppsale byl tehdy Olof Rudbeck, který poměrně chudému Carlovi zařídil stipendium a možnost přednášet v botanické zahradě. Mimo jiné mu půjčil také knihu O sexualitě rostlin (De sexu plantarum), a tím ho přivedl na cestu, která ho proslavila na celém světě.

Ve 25 letech se Linné vydává do Laponska, aby o této, tehdy velmi málo známé oblasti, shromáždil informace. Květena Laponska (Flora Lapponica) je jedním z výsledků této cesty. Na další cestě, která vede do provincie Dalarna, poznává svou budoucí manželku.

V té době bylo ve Švédsku obvyklé, že si vzdělanci jezdili prohlubovat svá studia do zahraničí. Linné se odebral do Holandska, kde v Hardevijku dostal čtyři dny po příjezdu doktorát. Za pomoci mecenášů vydal některá svá nejvýznamnější díla, např. Základy botaniky (Fundamenta botanica) v roce 1736 a o rok později první vydání Rostlinných rodů (Genera plantarum). V Paříži potom vydal Třídy rostlin (Classes plantarum). V zahraničí strávil tři roky, ale stýskalo se mu po vlasti. Po návratu domů si otevřel lékařskou ordinaci ve Stockholmu a rok nato se oženil se svou velkou láskou Sárou Elisabethou Moreausovou.

Roku 1739 se Linné stal spoluzakladatelem a prezidentem švédské Akademie věd a v roce 1741 byl jmenován profesorem botaniky na univerzitě v Uppsale. Přednášel přírodopis a nauku o lécích, materia medica. K vydání připravil Švédskou květenu (Flora Suecia), Švédskou zvířenu (Fauna Suecia) a Soustavu přírody (Systema naturae).

V roce 1751 Linné vydal Botanickou filosofii (Philosophia botanica). O dva roky později vyšlo jeho souhrnné dílo O rostlinných druzích (Species plantarum). Toto dílo zahrnulo nejen švédské a evropské rostliny, ale i flóru ostatních kontinentů.

Linné se věnoval hlavně švédským provinciím Lappland, Dalarna, Öland, Gotland, Skåne a Västergötland. Měl však téměř pět set žáků a asi dvacet z nich se stalo jeho tzv. apoštoly. Ti byli posláni do světa, aby tam pomáhali Linnému v jeho činnosti. Cestovali do Jižní Afriky, Japonska, na Jávu atd. Prvním z nich byl Christopher Tärnström, který svou cestu zaplatil životem po tom, co onemocněl ve Vietnamu. Linné po něm nazval jeden tropický rostlinný rod: Ternstroemia. Torenia zas dostala své jméno po Olofovi Torénovi, který pro Linného podnikl cestu do Indie a Číny. Carl Peter Thunberg se vydal na Ceylon. Pehr Kalm procestoval severní Ameriku. Anders Sparrman se spolu s Danielem Carlem Solanderem zúčastnil tichomořské expedice, kterou vedl slavný mořeplavec James Cook. Prostřednictvím svých apoštolů získal Linné mnoho znalostí o světě, zároveň se ale svět dozvěděl o něm a o jeho práci.

Pozornost světa se skoro vždycky obrací k Linnému botanikovi. Méně známé je, že Linné na svých pěti cestách po Švédsku pozoroval a ve svých dílech popsal nejen flóru a faunu, ale také sociální situaci a tíživou chudobu v tehdejším Švédsku. Skoro neznámá je jeho kniha Diaeta naturalis, je to v podstatě kniha o životním stylu. Modernost tohoto díla je překvapivá i úžasná. Linné nabádá ke sportování, snížení spotřeby cukru a doporučuje pít hodně vody. Také na výchovu měl moderní a laskavé názory, pro děti doporučoval svobodu a hru.

Jako padesátiletý byl Linné povýšen do šlechtického stavu. Koupil panství Hammarby, jihovýchodně od Uppsaly a zde trávil šťastné chvíle na sklonku svého života. Jako profesor botaniky na univerzitě v Uppsale vedl univerzitní zahradu. Zemřel 10. února 1778 jako jeden z nejslavnějších botaniků své doby.

© Jana Witthedová

Dvojí tvář švédských komunistů

První kanál veřejnoprávní švédské televize přinesl před nedávnem v jednom ze svých oblíbených společenskokritických pořadů nazvaném Uppdrag granskning (Vyšetřovací mise) dosud neznámá fakta, která kompromitují předáky švédských komunistů.

Vlivem událostí kolem roku 1989 pochopila i strana švédských komunistů, že by jí mohlo být prospěšné, kdyby vyloučila slovo „komunista” ze svého názvu, a tak se z ní stala Strana levice. Nejen Stalin, ale i Lenin přestal být ikonou. To, co zůstalo, byly sliby dalšího štědrého financování oblasti sociální a zdravotní politiky ze státní pokladny. V letech odbourávání všech možných sociálních vymožeností ve Švédsku a neustálého šetření na zdravotní péči popularita strany vzrůstala. V roce 1991 pro tuto stranu hlasovalo 4,5 procent občanů, ale ve volbách v roce 1998 ji podpořilo již 12 procent obyvatel. V posledních volbách 2002 získala 8,3 procenta.

Levicová strana komunistů a její dějiny byly v posledních letech podrobně zkoumány, mimo jiné i renomovanými švédskými politology. Televiznímu týmu v čele s Jannem Josefssonem se přesto podařilo odhalit nechutnou dvojí hru, která po léta probíhala za zády švédské veřejnosti.

Získala jsem kopie několika dokumentů, o kterých byla v televizním pořadu řeč. Tři z nich jsou strojopisy německy psaných zpráv, které se pracovníkům televizního týmu podařilo získat ve východoněmeckých archivech.

Z prvního z nich, podepsaného panem velvyslancem a sepsaného 7. července 1975 na ambasádě NDR ve Stockholmu, se dovídám, že tehdejší předseda švédské Levicové strany komunistů „soudruh Lars Werner tu informoval o tom, že 1. července odjíždí na dovolenou, kterou bude na pozvání bratrské maďarské komunistické strany trávit na Blatenském jezeře až do 15. července, a zároveň informoval o tom, že bude 25. července oslavovat své 40. narozeniny, a ptal se, zda by velvyslanectví nemohlo v této souvislosti poskytnout určitou pomoc (tj. alkoholické nápoje)”. Soudruh Werner tuto bratrskou pomoc v podobě piva a vína samozřejmě dostal.

V dalších dvou dokladech, které jsou datovány rokem 1977, se dočítám o žádostech o poskytnutí bezplatných cest do NDR na dovolenou a rovněž o poděkování za jednu takovou cestu, totiž dovolenou, kterou Lars Werner strávil v Berlíně.

To všechno se ovšem dělo v tajnosti. Kdyby se tehdy takové věci prozradily a švédská veřejnost nebo řadoví členové strany by poznali, že všechna ta hlasitá tvrzení o přerušení styků s východním blokem jsou lživá, zcela jistě by zdecimovaly Levicovou stranu komunistů natolik, že by po příštích volbách už své reprezentanty do říšského sněmu posílat nemohla.

Nyní, v roce 2004, se soudruh Werner snažil vykroutit z dotazů, které mu ohledně těchto údajů v reportáži položili, ale nakonec přiznal, že účet za to, co se vypilo při příležitosti oslavy jeho 40. narozenin, zaplatila NDR.

Tajné bratrství

V roce 1968 tehdejší vůdce švédské komunistické strany Ch. Hermansson odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ve svých projevech ostře kritizoval situaci, v níž se ocitl uvězněný Alexander Dubček. Levicová strana komunistů, které Ch. Hermansson předsedal až do roku 1975, oficiálně tvrdila, že přerušila veškeré kontakty s novou garniturou v Praze. Ale ani to nebyla tak docela pravda.

Mezinárodní sekretář strany Urban Karlsson byl v roce 1971 a pak opětně v roce 1976 vyslán do Prahy na kongres KSČ. Jako reprezentant švédské strany komunistů předal bratrské pozdravy.

První kanál švédské televize publikoval na své webové stránce ručně psaný projev Urbana Karlssona. Je to projev z roku 1976; delegát tu mluví o společném boji obou stran a „blahopřeje KSČ v jejím boji za mír, bezpečnost a socialismus”. V jeho projevu nenacházím ani jedno jediné slovo, které by kritizovalo okupaci nebo normalizaci.

Když reportér televizního programu konfrontoval Urbana Karlssona ohledně tohoto jeho projevu, dostal odpověď, že jde o lež. Teprve poté, co mu byl ukázán jeho vlastní rukopis, začal si pomalu a velmi nerad vzpomínat... Přitom Levicová strana komunistů opakovaně používala právě případ Pražského jara a odsouzení okupace Československa, aby ukázala svoji nezávislost na SSSR, a tak podpořila zdání demokratičnosti. To bylo velmi důležité pro její další existenci ve Švédsku.

Podle článku Görana Erikssona, publikovaného v největším stockholmském deníku Dagens Nyheter, Urban Karlsson také na východoněmecké velvyslanectví donášel na soudruhy z vedení Levicové strany komunistů. Vyprávěl tu nejen o tom, co se projednávalo na schůzích vedení strany, ale i jak kdo hlasoval. V roce 1975 dokonce předal seznam se jmény těch soudruhů, kteří „ukázali zásadně negativní postoj k socialistickým zemím”.

Podle směrnic předchozího předsedy strany Ch. Hermanssona měly být styky předáků s velvyslanectvími komunistických zemí pouze formální. A zdá se, že v době jeho předsednictví, tj. v letech 1964-75, také byly.

Lars Werner, který vedl Levicovou stranu komunistů v letech 1975-1993, však dosavadní směrnice změnil. Krátce po svém nástupu do funkce předsedy strany navštěvoval velvyslance NDR a po celá 70. a 80. léta až do konce roku 1989 bylo pak vedení Levicové strany komunistů častým návštěvníkem východoněmeckého velvyslanectví. Chodili se tam osvěžovat do sauny a při pivu si povyprávěli to či ono.

Soudruh Werner a jeho doprovod ovšem nevěděli, že si východoněmecké velvyslanectví vedlo velmi detailní záznamy o tom, co se na těchto schůzkách projednávalo, a že tyto záznamy také posílali vedení do Berlína. Odtud pak byly dokumenty čas od času poskytovány i do Moskvy.

A tak si můžeme dnes přečíst, že Lars Werner například také východoněmeckým soudruhům děkoval za LP desku se stranickými písněmi a zároveň je prosil o album poštovních známek.

V roce 1977 se z Levicové strany komunistů odštěpila větev, která vytvořila novou stranu - „Dělnickou stranu komunistů”. Sem odešli ti, co stáli Moskvě nejblíže. Peter Pettersson, politický sekretář Larse Wernera, uvedl, že v této souvislosti nebývale vzrostla intenzita kontaktů s bratrskými stranami v komunistickém bloku, protože je členové vedení Levicové strany komunistů pilně navštěvovali, doprošovali se o zachování přízně a snažili se je přemluvit, aby i nadále spolupracovali s nimi, a ne s nově vzniklou švédskou Dělnickou stranou komunistů. V roce 1978 navštívila delegace KSSS kongres švédských komunistů a snažila se určovat jejich politiku.

Pochybnou morálku si švédští komunisté osvojili natolik, že se jí nedokázali vzdát dokonce ani v roce 1987. Tehdy navštívil zástupce předsedy strany Bertil Måbrink Československo. Setkal se s mnoha reprezentanty KSČ, ale nepokusil se o setkání s žádným z kritiků režimu. Až do sametové revoluce pak švédští předáci navenek vyjadřovali odstup od režimů za železnou oponou, ale ve skutečnosti dál udržovali přátelské styky s komunistickými stranami v těchto zemích.

Dezinformovanost přívrženců komunismu ve Švédsku je doslova ohromující ještě v roce 2004. Tove Fraurudová, zástupkyně předsedy mládežnické organizace Levicové strany, prohlásila, že ti, kdo byli loajální vůči SSSR, zmizeli z vedení strany v druhé polovině 70. let! Stejné nepravdivé tvrzení je i na webové stránce Levicové strany.

Docela legrační je fakt, že v prvém dílu zmíněného televizního programu Lars Ohly, dnešní předseda Levicové strany, vyzývá kohokoliv, aby se pokusil dokázat, že odjakživa nebyl demokrat.

Jak se ukázalo, nebyl to zvlášť těžký úkol. Když Levicová strana komunistů zvala v roce 1987 na svůj kongres reprezentanty všech komunistických diktatur za železnou oponou, patřil „demokrat” Lars Ohly mezi členy vedení.

Perličkou je, že se dá snadno doložit, že ve stranickém tisku kritizoval články, které odsuzovaly fakt, že režim v Polsku střílel do stávkujících dělníků.

V té době členové mládežnické organizace běžně jezdili do Berlína, kde jejich návštěv využívala východoněmecká propaganda, například v rozhlasových pořadech.

Jeden mladý muž, Torbjörn Westlin, se po návratu domů osmělil a napsal kritický článek do mládežnického listu, kde poukázal na cenzuru a nesvobodu tisku v tehdejší NDR a také upozornil na to, že jsou východoněmečtí občané sledováni.

Od svých kamarádů se ale dočkal velmi nepříznivého přijetí a jedním z jeho nejsilnějších kritiků byl dnešní předseda Levicové strany Lars Ohly. Ano, přesně ten, který chtěl, aby mu někdo dokázal, že není na slovo vzatý demokrat! Tehdy se nechal slyšet, že kritika pana Westlina je „měšťácká, konspirační a nelze ji ani při nejlepší vůli obhájit”.

Snad nejvíce šokující na popisovaném televizním dokumentu bylo poznání, že pan Ohly litoval zbourání berlínské zdi! Ničení tohoto symbolu nesvobody mu vehnalo slzy do očí. Jaké svérázné pojetí pojmu demokracie! A tento muž vede v roce 2004 Levicovou stranu ve Švédsku - stranu, se kterou menšinová vláda velmi úzce spolupracuje.

Režisér Janne Josefsson také ukázal, že styky Levicové strany s komunistickými diktaturami neskončily dokonce ani po pádu komunismu v Evropě.

Na kongresu Levicové strany v roce 1996 bylo rozhodnuto poslat pozdravný telegram „bratrské straně” na Kubě. A v létě 2000 tam delegace této strany odjela. Po návratu prohlásil člen vedení strany Vilmer Andersen, že Kuba rozhodně není diktaturou. Eva Björklundová, současná členka vedení strany, zase řekla, že Kuba je demokratický stát a Amnesty International se dopouští chyby, když pokládá špiony za politické vězně.

Nejen dvojí, ale stále i temně rudá je tvář švédských komunistů, bohužel nikoli od studu.

Autorka je novinářka a spisovatelka.

© Jana Witthedová

22. září - švédský Den černého zlata

Mnoho Švédů se nemůže dočkat 22. září. Každoročně se na něj těší rybáři stejně jako labužníci, vždyť jde o „humrovou premiéru”. Ta znamená, že končí období, kdy je zakázáno vydávat se na moře pro „černé zlato”. Rybář smí opět vytáhnout své náčiní na lov humrů, připravit návnadu a vydat se mezi ostrůvky Bohuslänského kraje na severozápadním pobřeží země, aby se v mořských hlubinách zmocnil této největší delikatesy švédských vod.

Ačkoli poslední zářijové dny jsou ještě prosluněné a polední teplota dosahuje 11 nebo i 14 °C, v noci klesá až k nule a na moři se definitivně ohlašuje podzim. Majáky svítí, když lodě opouštějí pobřeží, aby mezi útesy a ostrůvky pluly za svou kořistí. Je chladno a silný, slaný vítr štípe do obličeje. Probuzení ptáci vyplašeně vzlétají.

Cesta vede na severozápad od ostrova Severní Koster, směrem k Drammen, nejzápadnějšímu švédskému území, do vod, které jsou vůbec nejlepším švédským lovištěm humrů.

Humrovou pochoutku se obyvatelé Göteborgu naučili lovit od holandských kupců někdy v 15. sto-
letí. Chvilku ale trvalo, než se stala součástí švédské kuchyně. Cesta za humry byla v té době nebezpečná, ztroskotalo při ní mnoho plachetních lodí. Dnešní motorové loďky rychle proplují nádhernou ostrovní říší a snadno se dostanou až ke svému cíli. Tam na kamenném dně, v hloubce ca 10 až 50 m, žijí humři. Vůbec nejraději žijí tam, kde se setkává písečné dno s kamenným.

Humrové společenství jsou hierarchicky uspořádaná, vedená „patriarchou” starým 30 až 80 let. Ale těch osmdesát to, tuším, bude jen málokdy. V každém případě je nejstarší humr neoblomný vládce, který na svých inspekcích nezapomene zkontrolovat všechna místa, kde jeho „poddaní” přebývají. Proti jakékoli opozici zasahuje tvrdě pomocí svých silných klepet. K dorozumívání mají ale humři vedle klepet i různé chemické alternativy. Mladší humři například vylučují látky, kterými dávají najevo, že se patriarchovi podřizují, a tím mohou odvrátit nebezpečí dalšího násilí, v případě, že by se vládci zdálo, že silné štípnutí nepřivedlo trestaného k poslušnosti dost rychle. Zjištěny byly také chemické pohlavní signály.

Humři se nevydávají dále než 4 až 5 km od místa, které považují za svůj domov. Na teplotu vody jsou hákliví, přestoupí-li 20 až 22 °C, má to pro ně smrtelné následky. A ve vodě, jejíž teplota klesla pod 5°C, přestanou jíst. Humři se živí všemi možnými zvířaty, která naleznou ve svém okolí, žerou mušle, šneky, ryby, rádi mají i raky. Rostou ale jen pomalu a velikost přímo souvisí s teplotou vody, ve které se pohybují. Pět až sedm let staří jedinci dosahují pohlavní dospělosti, samci měří 16 až 17 cm a samice 22 až 23 cm. Dospělí humři rostou 1 až 2 cm za rok.

Rekordní váhy 10 kg dosáhl humr ulovený v květnu 1988 u Florö na západním pobřeží Norska. Dosud nejvyšší cena, 890 švédských korun za kilo, byla zaznamenána v úterý 23. září 2003 na aukci v Göteborgu.

Tak asi jednou za sezónu se stane, že je ulovený humr modrý. Proč jsou některá individua obdařena touto neobvyklostí se neví, možná jsou tu důvody genetické, možná to záleží na humrově stravě. Zatím co normální černý humr je po uvaření červený, modrý humr dostane barvu oranžovou. Změna barvy souvisí s vazbou pigmentů na protein, který je na teplo citlivý a při vaření denaturuje. Výjimečně se může stát, že ulovený humr je světlemodrý či červenožlutý.

Kanibalství humrů znemožňuje jejich umělý chov. Někdy se rybář vrací domů s prázdnou, záleží to na mořských proudech a na větru. Nejčastěji se však nějaké humry podaří ulovit, pak čeká rybáře další těžký úkol, totiž udržet je v dobrém stavu, než se dostanou na stůl zákazníků. To se děje ve velkých dřevěných kádích pod vodou, kde je nutno humry chránit před zloději, a navíc stále sledovat kvalitu vody. Čím déle se rybáři podaří toto černé zlato udržet při životě, tím víc vydělá. Povede-li se mu to až do konce roku může ulovené humry prodat jako lahůdku na novoroční stůl za velmi vysokou cenu. Jen přímo po premiéře je cena snad ještě vyšší.

Nejstarší rybář na Severním Kosteru je Ove Kosterberg. Loví tu humry už 40 let a je tedy expert na všechno co je s tímto povoláním spojeno. Loví okolo Grisbadarna, které byly právě pro své na humry bohaté vody předmětem dlouholetých sporů Švédska s Norskem. Nakonec se tento spor dostal až k soudu v Haagu, ten v roce 1909 přisoudil Grisbadarna Švédsku. Obyvatelé ostrovů Koster tam totiž humry lovili už ve středověku.

Recept švédských gurmánů

Humr se ve Švédsku připravuje na mnoho způsobů, zvláště oblíbené je ale posezení s hosty nad humrem vařeným. Podle následujícího receptu je to opravdová pochoutka.

Na každého živého humra počítáme, podle velikosti, 2 až 2,5 litru vody a 0,5 až 0,75 dl soli. Na 2 středně velké humry nakrájíme 1 cibulku na plátky a vložíme do odměřené a osolené vody spolu s 6 zrny bílého pepře, 0,5 dl vinného octa a 1 velkým svazkem kopru. Necháme povařit 10 minut pod pokličkou. Než vložíme humra do vody dohlédneme na to, aby se prudce vařila. Humra dáme do vody hlavou napřed a rychle přiklopíme pokličku. Před vložením dalšího humra se má voda vždy začít znovu prudce vařit. Humři vážící pod 500 gramů se mají vařit 6 až 7 minut. Větší exempláře, tak asi do kila, vaříme 8 až 17 minut. Trochu kratší doba vaření je vždy lepší volba než doba příliš dlouhá.

Humry můžeme podávat buď přímo po uvaření horké, pokapané citrónem a máslem, nebo studené. V tom případě mají vychladnout ve vodě, ve které jsme je vařili. Kdo má rád kopr, může humry posypat ještě troškou nasekaného kopru. Vhodný nápoj je bílé víno, ale švédští gurmáni tvrdí, že v tomto případě není nad šampaňské.

© Jana Witthedová