Rozhodnutí komise Nobelovy ceny za literaturu letos nebylo výrazně politické. Po letech byl oceněn básník; uvádíme jeho verše z let 1958 až 1983.

 
Tomas Tranströmer celým jménem Tomas
Gösta Tranströmer (nar. 1931 ve Stockholmu)
studoval psychologii, dějiny literatury
a poetiku na stockholmské univerzitě. Po
celý život až do roku 1990 se vedle poezie
věnoval profesi psychologa. Debutoval
v roce 1954 sbírkou 17 dikter (17 básní),
jež je považována za začátek nové éry ve
švédské literární historii. Vydal třináct
básnických sbírek, z toho tři po roce 1990,
kdy ho postihla mrtvice. Způsobila mu
částečné ochrnutí a zasáhla i řečové centrum.
Básník je schopen vyslovit jen několik slov,
ale komunikuje i jinými způsoby: levou rukou
může trochu psát a hrát na klavír (v den
přijetí Nobelovy ceny hrál Nálady, dojmy,
upomínky Zdeňka Fibicha). Ve Švédsku se
můžeme poměrně často setkat s názorem, že
Tomas Tranströmer je nepolitický autor. To
je velká chyba, jíž se dopouštějí lidé nechápající
rozdíl mezi politikou a propagandou
v literatuře. Nepřesné je také tvrzení, že
Tranströmer je mystik. Sám se takovému
zařazení vehementně brání: „Mystik je
ten, kdo stál Bohu tváří v tvář. Já jsem ho
viděl jen ze strany, jak běží okolo. A ani
tím si nejsem zcela jistý.“ Jeho láska
k přírodě a hudbě a zkušenosti z práce
psychologa se však v jeho poezii beze
sporu silně odrážejí. U nás vyšly ukázky ve
Světové literatuře (č. 4/1992) v překladu
Libora Štukavce, v antologii švédské
poezie Ostrými paprsky (Nakladatelství
Vlasty Brtníkové 1999) v překladu
Milana Richtera a Dagmar Hartlové. Na
Slovensku vyšly výbory Básne pre živých
a mŕtvych (Knižná dielňa Timotej 1996)
a Medzi allegrom a lamentom (MilaniuM
2001), obojí v překladu Milana Richtera.
Jana Witthedová

 

Howard Hodgkin: Trvalky, 1974

 

Pomalá hudba

Budova je zavřena. Okny dopadá sluneční svit
a ohřívá desky psacích stolů
dost silných, aby unesly tíhu lidských osudů.

Dnes jsme venku na rozlehlé stráni.
Mnozí v tmavých šatech. Lze tu stát na slunci,
zavřít oči      
a cítit, jak vítr člověka pomalu posouvá vpřed.

Zřídkakdy dojdu až k vodě. Ale teď jsem zde
mezi velkými kameny s klidnými hřbety.
Kameny, které pomalu vycouvaly z vln.

(Zvuky a stopy)



Vzbuzený zpěvem nad střechami

Ráno, májový déšť. Město je zatím tiché
jako salaš. Tiché ulice. A na
nebi burácí zelenomodře motor letadla. –
                           Okno je otevřené.


Sen, kde spící leží natažen
zprůhlední. On se pohne, začne
tápat po nástrojích pozornosti –
                           téměř ve vesmíru.

(Tajnosti na cestě)





Devatenáct set osmdesát

Jeho pohled těká po novinové stránce
a city přicházejí tak zmrzlé, že jsou brány za myšlenky.
Jen v hluboké hypnóze dokázal být svým druhým já
svou tajnou sestrou, ženou kráčející s těmi statisíci
křičícími „Smrt Šáhovi!“ – ačkoli už je mrtvý
– pochodující černý stan, zbožný a plný nenávisti.
Džihád! Dva, kteří se nikdy nesetkají, pečují o svět.





Vzpomínky mě vidí

Červnové ráno, kdy je příliš brzy
se probudit a moc pozdě znovu usnout.

Musím ven do zeleně přeplněné
vzpomínkami, jež mě sledují pohledem.

Nelze je vidět, splývají
s pozadím, perfektní chameleoni.

Jsou tak blízko, že je slyším dýchat
přestože ptačí zpěv je ohlušující.







Černé pohlednice

I.

Kalendář plný, budoucnost neznámá.
Kabel si pobrukuje lidovou píseň, jež nemá vlast.
Sníh padá do olověně klidného moře. Stíny
             zápasí na nábřeží.

II.

Uprostřed života se stane, že smrt přijde
a vezme si míry člověka. Ta návštěva
upadne v zapomnění a život jde dál. Ale oděv
             je v tichosti šit.

(Divoké náměstí)






Ze švédských originálů Hemligheter på vägen (Tajnosti na cestě, Bonnier, Stockholm 1958), Klanger a spår)Zvuky a stopy, Bonnier, Stockholm 1966) a Det vilda torget (Divoké náměstí, Bonnier, Stockholm 1983) přeložila Jana Witthedová.